muzikanti jste tu

Ještě jednu myšlenku mi zanechal v hlavě, když v jiném článku zmiňoval, že jeho jedenáctiletý syn v rozhovoru s ním použil zkratku „IRL„. Že se potkal s kamarádem IRL. In Real Life. Máme dva malé kluky, a pouhá myšlenka, že by setkání s kamarádem IRL mohlo být v budoucnu něčím komunikačně menšinovým, mě upřímně děsí.

A že je to sci-fi? To bych si přála! Nedávno jsem v Řevnicích potkala skvělou holku, která nádherně zpívá. Žije tady už skoro tři roky a nikoho tu nezná. Což jsem zprvu nechápala, pak mi ale došlo, že máme děti, které jsou skvělým tmelem společnosti, protože na témata s osobní zkušeností snáze najdete společnou řeč, i když se třeba názorově rozcházíte. Jenže co když je nemáte? Kde se dnes může člověk potkat s druhými, posedět, popovídat a třeba si i zazpívat nebo dokonce zatančit? Jen tak, z radosti nebo pro radost?

Znám jednu dívku, ta nemá dukáty, ale zlato v hrdle. Nemá nikoho, kdo by její zpěv doprovodil. Pak jsem potkala jinou holku, která zase několik let hraje na klavír, ale nezpívá. Chápete mě, že? A taky skvělýho tátu dvou dětí, který sice trvdí, že umí jen tři písničky, ale jeho „Citronky s kraviznou“ jsou jednoduše super a jsem si jistá, že slyšet je od něj prostě zaručeně někoho potěší. A pak ta naše průvodkyně v lesní školce, která už jen když mluví, hladí duši, jak já se těším, až ji uslyším zpívat! Tipuju ji na jazz, uvidíme.

Mám pocit, že všichni tvůrci i umělci mají životní potřebu se vyjádřit / projevit / vypustit Krakena. A já bych pro ně ráda vytvořila prostor. Místo, kde to můžou zkusit. Málokdo z nich bude organizovat vlastní koncert, ale zahrát třeba jednu, dvě nebo tři písničky může být skvělá zkušennost. A pro začátek mi stačí třeba jen pět statečných, které už mám v tuto chvíli vytipované. (A hledám další!)

Když jsme se před rokem stěhovali do Řevnic, ptali jsme se sami sebe, jak můžeme být této lokalitě přínosem. A řekli jsme si, že nebudeme nijak tlačit na pilu, ono si nás to najde samo. A za ten rok zjišťuju, že znám celkem dost muzikantů, kteří si o sobě nemyslí, že muzikanti jsou (protože jsme Češi, co si nevěří). Mimochodem Wikipedie říká, že „Hudebník, lidově muzikant či šumař je osoba, spojená s hudbou.

Jedná se tedy o hudebního skladatele, zpěváka, hráče na hudební nástroj, dirigenta. Ty teď hledám. Vím, že se možná sami neozvou, tak mi je kdyžtak, prosím pěkně (v případě, že máte pocit, že krásně zpívají nebo hrají), nahlašte, jo, protože hlásit se to musí. Ba ne, raději je prosím povzbuďte, ať se mi ozvou. Chtít je základ, nebudu nikoho nutit, zvlášť když je to zadax (zadáčo, zadarmiko, nikdo ti za to nic nedá, ty jdeš dát ostatním – prožitek, kapišto?). Ale pro povzbuzení se hlásím mezi těch prvních pět statečných. Protože já taky ráda zpívám, i když amatérsky (Češka!). Mám děsnou trému. Už teď. Ale bude nás víc, nebudeme se bát Vlkanic (taky jste tam jako malí slyšeli Vlkanice?).

Koho upřímně hledám? Hudebníky, kteří vnímají podobně jako já, že přijít zahrát nebo zazpívat písničku není o tom urvat si pozornost, okouzlit druhé a očekávat za každou cenu potlesk. Pak totiž nedáváte, pak berete. Když už někomu hudební dar byl dán, tak ho má a jediné co může, je se o něj podělit s ostatními. Dát druhým kus svého prožitku, obsahu i formy, pohledu na danou skladbu, dát druhým kousek sebe.

A tak to přišlo, a i když ještě nevím, kdy a kde, ani jak se to bude celé jmenovat, tak mám nějak pocit, že se to stane.

Díky, že jste dočetli k mému proč. Protože chci, abychom se my lidi měli kde potkávat. Bez ohledu na věk, společenské postavení nebo zájmy. Mít možnost přijít si poslechnout živou hudbu bez předem koupených lístků. Takovou, o které nevím, na jaké bude úrovni, ale i kdyby měla zaznít jen v jeden milý večer, propojí lidi v radosti z prožitku. Na tom mi záleží, protože já mám hudbu a lidi ráda, zvlášť, když je to oboje živé. IRL 

Tomáš Sedláček

„Už to není ta hudba, u které se zpívá, která se hraje a která se tančí. Už není živá. Hudba je dnes skoro všudypřítomná. A zároveň ale nepřítomná. Dostupná, ale daleko − v čase i prostoru. Je to asi stejný rozdíl jako dívat se na fotbal a hrát fotbal. Ten sledovaný, pasivní fotbal je sice profesionální, dobře se na něj dívá a u fandění se vyplavují emoce − ale ve srovnání se samotným hraným fotbalem, jakkoli nemotorně a neelegantně hraným, jsou to dvě různé entity.“